To za nás teda takhle nebylo aneb Proč v péči o děti tak často dochází k mezigeneračním střetům

Nedávno měl Miki fakt vysokou horečku. Když jsem to potom říkala babičce, zalapala po dechu a ptala se, co jsme dělali, jestli jsme volali pohotovost. Odpověděla jsem, že ne, normálně jsem ho uspala a kontrolovala celou noc, jak je na tom. Babička zalapala podruhé a řekla něco, co mě zaujalo: „To za nás se říkalo, že už to může poškodit mozek.“

Nechci tady teď rozebírat kdy a jak (ne)srážet teplotu, o tom třeba napíšu někdy jindy. Co mě zaujalo, bylo to „za nás„.

Vidím v tom totiž klíč k častým mezigeneračním střetům. Často se setkávám s tím, že maminky nemají oporu v nejbližší rodině, nedostává se jim pochopení pro jejich názory a způsob péče o děti. Naopak dostávají od svých maminek, tchyní a babiček rady, které je matou a znejišťují. A rozhodně to není tím, že by je jejich mámy neměly rády, nechtěly jim pomoct a poradit. Právě naopak.

Jenže, chtě nechtě, to „za nich“ bylo jinak. Ony to zažily úplně jinak, měly jiné informace a jiné zkušenosti. Spousta věcí se tenkrát neřešila, nebo dělala odlišně. A je to logické. Měly jiné informace. Věda jde dopředu. Dnes už víme o hodně víc o vývoji dětí, fungování lidského těla a světa obecně, než se vědělo před 20 či 30 lety.

Jeden příklad za všechny. Dříve se například předpokládalo, že novorozenci necítí bolest. Ještě v 80. letech se běžně miminkům prováděly lékařské zákroky bez úlevy od bolesti. Pro nás je to dnes naprosto nepředstavitelná věc. (Výzkumy prokázaly, že novorozenci bolest cítí, a dokonce ji snášejí hůře než dospělí.)

A takových věcí je obrovská spousta. Naše babičky a maminky žily a vychovávaly svoje děti v době, kdy prostě neměly takové informace, jako máme my dnes. A protože už nemají malinké děti, je přirozené, že nyní nemají nejnovější informace o péči o miminka. Ony je totiž doteď nepotřebovaly.

Ježíši mami, to už se tak přece dávno nedělá

Musím se přiznat, že jsem si několikrát v duchu klepala na čelo, když mi moje máma radila třeba ohledně kojení. Vždycky jsem si říkala, jak je možné, že to neví, vždyť to už se dávno dělá jinak. Jenže ona to neví, protože to posledních 20 let vědět nepotřebovala. Až s příchodem vnoučat je to pro ni opět aktuální.

Vnímám tu ještě jeden důležitý faktor. Starší generace byly, a mnohdy ještě jsou, zvyklé na jiný způsob získávání informací. V době bez internetu se předávaly znalosti a zkušenosti z generace na generaci. Největší autoritou byl lékař, kapacita.

Dnes máme spoustu možností, kde sehnat informace. Často jsme jimi přímo zavaleni a musíme hledat kvalitní zdroje. Na pár kliknutí se dostaneme k publikovaným výzkumům a odborným článkům. Na sociálních sítích sdílíme své zkušenosti a jsme ve spojení prakticky s celým světem. Pro naši generaci není těžké získat informace, spíše se v té obrovské záplavě často protichůdných informací zorientovat.

Můžeme se na svoje maminky, tchyně a babičky zlobit, že nám radí „nesmysly“. Nebo zkusme pochopit, že nám pořád chtějí pomoct. Mají svoje zkušenosti, už si tím prošly, možná dokonce řešily úplně stejné problémy jako my. Naše maminky už to dokázaly, na problémy našly svoje funkční řešení, a teď to stejné chtějí pro nás. Abychom to také zvládly.

I pro ně to musí být těžké. Mohou se cítit odmítané a zbytečné. S nejlepšími úmysly se nám snaží poradit, nabízí svoje zkušenosti, ale my je nepřijímáme, myslíme si o nich své.

Všímám si, že těmito mezigeneračními střety dochází v mnoha rodinách k nepochopení a odcizení. Přijde mi to jako velká škoda. Nejen malé děti totiž potřebují mámu…

Možná, kdybychom zkusily svým mámám a babičkám zprostředkovat informace, které máme, lépe bychom si spolu rozuměly. Mohly bychom s nimi sdílet bez obav z odsouzení a naplno využít jejich zkušeností.