Jmenuji se Lucie Kolářová a jsem porodní asistentka a laktační poradkyně.
Pomáhám ženám připravit se na období po porodu tak, aby šestinedělí nebylo strašák ale krásné období sžívání se s miminkem.

Můj příběh

Jsem porodní asistentka, kontaktní máma dvou malých dětí a manželka skvělého muže. Vím, jaká máma chci být, co chci předávat svým dětem. Mám jasno v tom, co je pro mě a mou rodinu důležité a proč. Snažím se žít svůj život v souladu sama se sebou. Už totiž vím, že není důležité dělat věci na 100 %, ale tak, aby mi v tom bylo dobře.

Na 100 %, nebo vůbec

Od malička jsem zvyklá dělat věci správně, tak „jak se má“. Hlavně od rodičů jsem přebrala značnou část perfekcionismu a puntičkářství. Často říkali, že když něco dělám, mám to dělat pořádně. Dělala jsem věci tak, abych se zavděčila ostatním, abych byla v pořádku a pokud možno perfektní. Ne vždy se mi to dařilo. A časem pro mě bylo jednodušší některé věci nedělat vůbec. Proč se snažit, když to stejně nebude perfektní.

Jenže s tímto přístupem dřív nebo později narazíte.

Já narazila v mateřství. Nejde totiž být pořád perfektní, jet na 100 % a nedělat chyby. A taky není možné to vzdát. Miminko nemůžete vrátit s tím, že nejste perfektní máma, ještě to neumíte dost dobře, a tak to radši nebudete dělat vůbec.

Na správné cestě

Jsem vystudovaná porodní asistentka. Už na vysoké škole mi bylo jasné, že vše není jen takové, jak se učíme ze skript a vidíme v porodnici. Cítila jsem, že jsou i jiné možnosti, jiné cesty a směry.

V naší společnosti se jim říká „alternativní“. Ale ve škole se o nich neučí, jsou zmíněny jen okrajově, pokud vůbec.

Naštěstí jsem se během praxe dostala k soukromé porodní asistentce na lekci poporodního cvičení. Většina maminek tehdy došla s miminky v šátku. Tak moc se mi to líbilo, že jsem se rozhodla napsat o nošení dětí bakalářku. A tím se mi otevřel úplně nový svět. Hltala jsem všechny dostupné informace o nošení dětí, kojení, přirozeném porodu a kontaktním rodičovství, navštěvovala kurzy a doplňovala si vzdělání.

Všechno to, co jsem se dozvěděla, mi někde v hloubi duše připadalo naprosto správné a jasné. Už jsem to nechtěla jinak.

Pro sebe a svoje děti jsem si vybrala tuhle „alternativní“ cestu.

Naprosto jasná představa

Často se setkávám s příběhy žen, které se o přirozené porody a kontaktní rodičovství začnou zajímat po svém traumatickém porodu. Teprve když si samy projdou touto nepříjemnou zkušeností, začnou hledat jiné cesty.
Já jsem měla to štěstí, že jsem ji našla dřív, než jsem se stala mámou. O to těžší ale pro mě bylo vyrovnat se s očekáváními a realitou, která byla mnohdy úplně jiná.

Když jsem otěhotněla, měla jsem už naprosto jasnou představu o tom, jak všechno bude. Věděla jsem jak a kde chci porodit, jak se starat o miminko. Už jsem přece věděla, jak je to správně.

Věděla jsem, co je těch mých 100 %.

Srážka s realitou

A pak přišel porod, který vůbec neproběhl tak, jak jsem si ho naplánovala. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem to nezvládla. Byla jsem zklamaná, že i když jsem věděla, jak je to správně, stejně se to správně nepovedlo. Spousta věcí byla jinak, než jsem si představovala a trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila a přijala jako součást své cesty.

Už jsem nechtěla dělat další chyby, držela jsem se pevně svých přesvědčení a představ o skvělé mámě.

Miminko potřebuje být s mámou? Žádný problém, bude se mnou nonstop, nevadí, že mám hlad, nestihla jsem si vyčistit zuby, o sprše ani nemluvě. Spí mi v náručí a já si potřebuju odskočit? Nevadí, počkám se zkříženýma nohama, dokud se nevzbudí. Pamatuju si, jak mě prvního půl roku bolela záda, protože jsem celou noc spala na jednom boku (přece se k miminku neotočím zády).

Jenže jsem nebyla dokonalá máma, šťastná a spokojená. Vždycky jsem si své mateřství představovala jako to nejkrásnější období v životě. Teď to byla spíš dřina a nepohoda. Jasně, mám krásné zdravé miminko, co víc si přát. Ale že bych si to užívala, to se bohužel říct nedalo, pořád mi něco chybělo.

Kde je máma?

Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem si tuhle cestu zvolila. Během lekce poporodního cvičení jsem hlídala jedné z maminek miminko. Navázala mi ho do šátku, posadila mě na velký gymnastický míč a šla cvičit. Dodnes si pamatuji ten úžasný pocit, kdy na mně hodinu spalo miminko. A jak zářila ta maminka, která si dovolila udělat něco pro sebe. Věděla, co potřebuje její miminko, a našla způsob, jak to skloubit s tím, co potřebuje ona.

Konečně jsem na to přišla! V celé té dokonalé představě, jak je to správně, chybím já. Jak já do té představy zapadám? Pořád jsem řešila, aby byl spokojený syn, abych byla skvělá máma. Mnohokrát jsem slyšela, že spokojená máma = spokojené dítě. A taky to s kyslíkovou maskou v letadle, kterou máte napřed nasadit sobě a až pak dítěti. Ale co konkrétně to znamená?

Neudělala jsem si na sebe náhodou z kontaktního rodičovství past? Je pro mě opravdu ta správná cesta dělat věci na 100 %? Honit se za dokonalostí a být zklamaná ze sebe samotné, když se mi to nedaří? Je tohle to, co chci učit svého syna? Nebo nám všem bude líp, když slevím ze svých nároků na sebe, uberu ten tlak, který mě provází každý den – chtěla jsi být máma, tak se teď musíš snažit, dělej to pořádně…

Při celé té honbě za dokonalou matkou, jsem zapomněla na sebe, ztratila jsem se.
Abych se znovu našla, potřebovala jsem pustit své představy. Musela jsem přestat lpět na dokonalosti, na potřebě dělat věci pořádně a na 100 %, jinak nemají cenu.

Co potřebuju já?

A tak jsem začala hledat. Co já potřebuju? Co se líbí mně, co mi vyhovuje a co ne? Kde jsem ochotná ubrat a kde ne. Co je pro mě skutečně důležité?
Začala jsem žít svůj život tak, abych naplnila potřeby miminka, ale nezapomínala u toho na sebe.

Být mámou je úžasné a může to být nejkrásnější období v životě, je ale potřeba zůstat pořád sama (se) sebou. Pečovat nejen o dítě, ale i (především) o sebe a svoji pohodu.

Věřím, že to, čím jsem si prošla já, se týká spousty novopečených maminek (a zvlášť těch se sklonem k perfekcionismu). Rozhodla jsem se sdílet svoji zkušenost, aby už žádná další maminka nemusela procházet stejnou cestou. Chci pomoct ostatním mámám, které na sebe tak trochu zapomněly, aby našly cestu zpátky k sobě.

Jsem přesvědčená, že informace mají obrovskou moc. Je skvělé vědět, jaké jsou možnosti, jak věci fungují. Co je dobré a proč, a čemu je naopak lepší se vyhnout.
Pokud víme, CO a PROČ, můžeme začít hledat svůj způsob, své JAK.